15.06.2016

Chystáme výstavu v pražských ulicích.

 

I letos bude součástí kampaně Proti ztrátě paměti výstava fotografií. Na různých místech Prahy tak budete moci potkat fotografie připomínající jak příchod okupačních vojsk, tak i jejich odchod o dvacet tři let později.

Na začátku devadesátých let zaznamenal právě tento odchod přední český fotograf Karel Cudlín. Fotografií se zabýval už na gymnáziu, v 80. letech pracoval jako fotoreportér a později absolvoval katedru umělecké fotografie na FAMU. Mezi roky 1996 a 2003 patřil k dvorním fotografům Václava Havla, spolupracoval a stále spolupracuje s českými médii a agenturami a za své snímky dostal mnoho ocenění.

A jak se dostal k zaznamenávání odchodu sovětských vojáků? V roce 1990 začal jezdit s fotografkou Danou Kyndrovou fotit uprchlíky, kteří v té době přicházeli do Československa, a bydleli v domech po sovětských vojácích. A při jedné této jejich cestě zjistili, že 300 metrů od místa, kde fotili, stále ještě sovětští vojáci bydlí. Napadlo je, že by se to mělo zdokumentovat a celý následující rok jezdili na místa, kde ještě pobývaly sovětské jednotky. Karel Cudlín vzpomíná, jak obyčejným vojákům bylo vcelku jedno, že je někdo fotí, ale důstojníci, ti je často vyhazovali, protože si chtěli ještě dodělat svoje „zlodějiny“. A co se mu vybaví, když se řekne odchod sovětské armády z Československa?:

„Samozřejmě se mi vybaví Milovice, kde jsem strávil nejvíc času a hlavně ten poslední měsíc velmi intenzivně, potom takové „sovětské umění“, které zbylo po těch vojácích. A taky se mi vybaví, což bylo důležité, že okupanti ano, ale že ti obyčejní vojáci byli stejné oběti komunistického systému jako my. Oni byli okupanti, ale byli to vojáci základní služby, kteří byli někam poslaní, a byli to stejné oběti.“

Rozhovor z března 2012, ve kterém Karel Cudlín vzpomíná na tuto dobu, si můžete poslechnout na radiu Wave.

14.06.2016

Co o Rusku říkají výroční zprávy české Bezpečnostní informační služby?

 

Rusko a práce ruských tajných služeb je pravidelnou součástí výročních zpráv, jež každoročně zveřejňuje česká kontrarozvědka, Bezpečnostní informační služba (BIS).

I tato veřejnosti přístupná část informací tajných služeb nabízí zajímavý obrázek. Jaké další detaily přinášejí zprávy určené jen zákonem vymezenému okruhu osob (vládě či prezidentovi) si můžeme jen domýšlet.

Za posledních pět let BIS zmiňuje Rusko nejčastěji a v největším rozsahu zejména v kapitole „kontrarozvědná činnost“. Následuje oblast energetické bezpečnosti a organizovaného zločinu.

Snaha převzít kontrolu

Zejména kapitola týkající se zájmů špionů ruských zpravodajských složek se rok co rok opakuje. BIS aktivity ruských zpravodajských služeb o dění v Česku zmiňuje pravidelně ze zájmu zahraničních agentů na prvním místě.

Česká kontrarozvědka zdůrazňuje, že „počet příslušníků ruských zpravodajských služeb pobývajících či působících na území ČR je vysoký“. 

Nejčastěji se ruští zpravodajové zajímají o českou energetiku, otázky jejího dalšího směřování a na vědecko-technickou oblast.

„Rusko však ani v uplynulém roce nerezignovalo na vytrvalou snahu o získání kontroly nad ruskojazyčnou krajanskou komunitou pobývající v ČR, respektive o prosazení prokremelsky orientovaných organizací a osob do pozic zástupců celé ruskojazyčné komunity pro komunikaci s českými státními institucemi a orgány,“ upozorňuje BIS na dění uvnitř ruské menšiny žijící v Česku.

Nové ruské pojetí

Ani po ukončení tendru na dostavbu Temelína nepovažuje Rusko boj o českou jadernou energetiku za ztracený, podotýká BIS ve své poslední dostupné zprávě za rok 2014. Ať už jde o Temelín, Dukovany, či dodávky jaderného paliva.

Lze předpokládat, že s tím, jak česká vláda podniká kroky směřující k dostavbě nových jaderných bloků tentokrát v Dukovanech, zájmy Ruska a jeho zpravodajců o dění v české energetice budou pokračovat v neztečené míře.

Na zvýšený zájem o energetiku upozorňuje BIS v posledních letech opakovaně.

„V kontextu dění v Evropě byla česká jaderná energetika v novém ruském pojetí začleněna do širších středoevropských souvislostí, což je cesta k efektivnějšímu využití investic a úsilí vynakládaných na vytváření, fungování a stabilizaci vlivových struktur ve středoevropském regionu a jejich budoucí využití,“ upozorňuje BIS.

Aktivity ruských zpravodajských důstojníků a jejich spolupracovníků v ČR jsou tak v přímém rozporu s častými tvrzeními, jež se opakovaně objevují v nejrůznějších médiích, o tom, že „v Česku není nic, o co by mohla ruská špionáž stát“. Opak je pravdou.

Celé spektrum propagandy

Ve zprávě za rok 2014 se odráží i téma ukrajinské krize: „Ruská moc a její sympatizanti předvedli celou škálu bílé, šedé i černé propagandy.“

Ruská propaganda se přitom držela zejména konceptu osvědčeného již ze sovětských časů: utajování či zakrývání vlastních (ruských/sovětských) akcí a zdůrazňování či démonizace reakcí západních zemí.

„Rusko dlouhodobě buduje v Česku vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka a potažmo NATO a EU. Po vypuknutí krize na Ukrajině měla proto ruská moc v ČR na co navázat a neměla potřebu budovat zde vlivové sítě ‚na zelené louce‘,“ píše BIS.

Spektrum nástrojů ruské propagandy v Česku je široké. Začíná u ideologicky manipulovaných občanů, kteří nevědomě podporují ruské propagandistické úsilí a končí u profesionálů, kteří s Rusy spolupracují vědomě.

Zpravodajští důstojníci často působí pod krytím diplomatického personálu. „Počet zpravodajských důstojníků pod diplomatickým krytím byl extrémně vysoký, a navíc je doplňován zpravodajci, kteří do ČR cestují samostatně (turisté, experti, akademici, podnikatelé…),“ píše se například ve zprávě za rok 2013. Zde je na místě podotknout, že počet zaměstnanců ruské ambasády se v čase nijak nesnižuje.

Kompromitace, ego, prospěch

Pro vedení otevřených, poloutajených i utajených vlivových operací potřebují podle BIS ruští zpravodajští důstojníci české občany, kteří jim vědomě či nevědomě pomáhají a většina z nich se nechá ovlivňovat.

Při budování přístupových a vlivových sítí v ČR jsou pro Rusy důležití novináři, členové parlamentních politických stran, státní úředníci, lobbisté, networkingové organizace, organizace zaměstnavatelů či zaměstnanců (resp. jejich vedení) a v neposlední řadě také aktivisté a jejich nevládní organizace.

„K úspěšné prevenci vlivových opatření (a obecně špionáže) cizí moci je nezbytné vzít v úvahu možnost, že například zájem ruského/čínského diplomata, novináře či experta o naši osobu není dán naší osobní či profesní výjimečností, ale připustit i možnost rizika zneužití tohoto zájmu a kontaktů s námi pro cizí zpravodajský užitek,“ podotýká BIS.

Ve zprávě za rok 2012 lze najít podobnou formulaci: „Všechny popsané jevy snižují odolnost politiků, úředníků i běžných občanů vůči aktivitám zpravodajských služeb cizí moci a přivádí některé z nich k vědomé či nevědomé práci ve prospěch cizí moci či přímo ve prospěch zpravodajských služeb cizí moci. Motivace může mít různý charakter, od finančního prospěchu přes ideologické pohnutky až po rozličné osobní důvody (např. kompromitace, posílení vlastního ega, profesní frustrace).“

Robert Břešťan

 

Na veřejné části výročních zpráv BIS se můžete podívat na jejich stránkách.

13.06.2016

Vzpomínky Michaela Kocába na konec sovětské okupace.

 

Vzhledem k tomu, že mnohé otázky spojené s ukončením více než jedenadvacetileté sovětské okupace Československa nejsou ještě zcela osvětleny (mám na mysli zejména události, které odsunu sovětských vojsk předcházely), rozhodl jsem se, že místo vyprávění pamětnických historek raději sestavím časovou osu, seřadím vzpomínky a fakta. Budu vděčný historikům za každé doplnění či interpretaci. Začnu koncem – happyendem.

27. června 1991 odletěl z Československé federativní republiky velitel střední skupiny sovětských vojsk, generálplukovník Eduard Vorobjov;

28. června 1991 byla v Budapešti rozpuštěna Rada vzájemné hospodářské pomoci;

30. června 1991 byl ukončen pobyt sovětských vojsk na našem území;

1. července 1991 byla v Praze rozpuštěna tzv. Varšavská smlouva (oficiálně „Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“, vojenský pakt zemí, které ovládala Moskva).

Těchto pět dní ukončilo pád celého sovětského impéria a znamenalo konec tzv. bipolarity, v niž se vyvinulo poválečné uspořádání Evropy. V úterý 2. července 1991 jsem informoval poslance Federálního shromáždění ČSFR, že jsme opět svobodnou zemí. Co tomu však předcházelo?

 

17. listopadu 1989 ztloukla policie demonstranty na pražské Národní třídě – a od toho dne se komunistický režim v ČSSR začal hroutit.

19. listopadu 1989 vzniklo Občanské fórum a ten den v poledne jsme s Michalem Horáčkem jako představitelé iniciativy Most poprvé navštívili komunistického federálního premiéra Ladislava Adamce v jeho bytě, abychom mu předložili požadavky obsažené v pátém dokumentu naší iniciativy. Čtvrtý bod zněl jasně: „Jednoznačně se distancovat od veškerých forem represivního používání moci, a to jak ve vnitřních vztazích – brutální zásah proti pokojné demonstraci 17. 11. 1989 –, tak ve vztazích mezinárodních – invaze armád Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968.“ Premiérova reakce byla neurčitá. Nebránil se, nepolemizoval, říkal jen, že je nutné, aby okupaci „odvolaly“ státy, které ji podnikly – v čele se Sovětským svazem.

23. listopadu 1989 jednalo vedení Československé lidové armády (ČSLA). Schůze probíhala na federálním Ministerstvu obrany, účastníci byli vesměs loajální ke stávající moci. Ministr obrany Milán Václavík informoval o záměru zapojit armádu do obrany komunistického zřízení. Velení Východního vojenského okruhu připravovalo síly pro akci Zásah a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek zřizoval skupinu pro řízení mimořádných bezpečnostních opatření. Václavík nařídil koordinovat činnosti armády s představiteli ministerstva vnitra. Hlavní politická správa ČSLA začala také rozesílat na útvary stanoviska, v nichž se odsuzovalo „vystoupení protisocialistických sil“ a schvaloval se v nich zákrok pořádkových sil na Národní třídě. U divizí 1. armády začala kontrola připravenosti vyčleněných sil a prostředků pro vyhlášení mimořádných bezpečnostních opatření s důrazem na činnost pořádkových sil. Kolem 20. hodiny se shromáždilo celé operační oddělení západního vojenského okruhu a jeho velitel, generálporučík Mojmír Zachariáš, seznamoval štáb s úkoly, vydanými ministrem.

24. listopadu 1989 byla na dopolední poradě Občanského fóra z iniciativy Václava Havla vytvořena operační skupina pro nejbližší hodiny ve složení: A. Vondra, Z. Reiniš, M. Kocáb. Téhož dne po 13. hodině skončily ve vyčleněných jednotkách armády prověrky připravenosti na signál Zásah. Síly a prostředky vyčleněné pro akci byly v pohotovosti. List Obrana lidu uveřejnil prohlášení vedoucích funkcionářů ČSLA, které končí slovy „… společně s dělníky, rolníky a příslušníky inteligence jsme připraveni bránit a ubránit vymoženosti socialismu“.

V následujících dnech probíhala politická jednání, armáda proti „antisocialistickým silám“ nakonec nebyla nasazena.

28. listopadu 1989 vpodvečer jsme na krizovém štábu OF spolu s Václavem Havlem, Michalem Horáčkem, Petrem Pithartem, Jiřím Křižanem a Alexandrem Vondrou sepsali dopis Prezídiu Nejvyššího sovětu SSSR. Vyzvali jsme v něm jeho předsedu Michaila Gorbačova k okamžitému zahájení jednání o odsunu sovětské armády z našeho území. Ještě téhož dne jsme dopis s Michalem Horáčkem doručili na sovětskou ambasádu. List převzal rada Vasilij Nikitovič Filipov, s nímž jsme zároveň jednali o nezasahování střední skupiny sovětských vojsk do našich vnitřních věcí. Rada ujišťoval, že SSSR nemá nic takového v úmyslu, za předpokladu, že čs. občané nebudou vystupovat proti sovětským vojákům.

V prvních prosincových dnech (přesné datum už nevím) mi pak rada Filipov sdělil, že Michail Gorbačov naši žádost neprodleně obdržel a s pochopením přijal. Toto Gorbačovovo stanovisko dle mého názoru vysvětluje odvahu nové Adamcovy čtyřdenní vlády. Ta totiž:

3. prosince 1989 vydala stanovisko, kde označila vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa v srpnu 1968 za „porušení norem vztahů mezi suverénními státy“ a na základě této skutečnosti navrhla zahájit jednání o stažení vojsk a stanovení výše škod, potažmo odškodnění za způsobené újmy. Tato vláda však již 7. prosince padla.

29. prosince 1989 jsem byl, společně s dalšími lidmi, kooptován do Federálního shromáždění (FS) ČSSR, které zvolilo následujícího dne prezidentem republiky Václava Havla.

Odchod sovětské armády patřil k základním otázkám. Sovětská strana chtěla svá vojska stahovat z Československa v rámci evropského procesu, my jsme však prosazovali, aby se odchod sovětské armády řešil jako čistě dvoustranná záležitost. Hned na počátku roku 1990 pro mne začala práce třemi projevy na půdě FS, které se týkaly ukončení sovětské okupace.

V lednovém projevu jsem navrhoval Federálnímu shromáždění usnesení, jímž prohlásí smlouvu vlád ČSSR a SSSR ze dne 16. 10. 1968 o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR za neplatnou od samého počátku a konečný termín odsunu určí na konec roku 1990.

2. února 1990 napsal Michail Gorbačov našemu prezidentovi Václavu Havlovi: „Jsem přesvědčen, že mezi námi nejsou rozdíly v pochopení toho, že sovětská vojska musí být úplně stažena z Československa v nejkratších možných termínech. Chápeme a patřičně oceňujeme veškerou naléhavost této otázky.“

V lednu a v únoru 1990 se udála dvě kola bilaterálních rozhovorů na úrovni ministerstev zahraničních věcí.

26. února 1990 podepsali v Moskvě ministři zahraničních věcí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze „Dohodu mezi vládami ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z Československa“. Zmocněncem vlády pro záležitosti odchodu sovětské armády byl jmenován generálporučík Rudolf Ducháček a u Federálního ministerstva obrany byla pod jeho vedením vytvořena Správa pro zabezpečení odchodu sovětských vojsk z území ČSSR.

Moje únorová a březnová vystoupení pak vyústila v přijetí usnesení, v němž Federální shromáždění mj. prohlašuje, že souhlas Národního shromáždění ČSSR se Smlouvou o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR ze dne 16. 10. 1968 je od počátku neplatný, a schvaluje návrh na vytvoření smíšené komise Federálního shromáždění pro dohled nad stažením sovětských vojsk z Československa.

Během šestnáctiměsíční práce si naše parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk při častých setkáních se sovětskými představiteli uvědomovala, jak rozdílné názory na současný vývoj zemí bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci panují. Například předseda zahraničního výboru Nejvyššího sovětu nám vysvětloval, že otázka odchodu sovětských vojsk je pro něho velmi bolestivá a že ji zásadně chápe v kontextu s osvobozením Rudou armádou v roce 1945. Jiní poslanci výboru pro armádu a bezpečnost považovali smlouvu o odchodu za Gorbačovův politický omyl, za neuvážené vyklízení pozic a za vzdávání bitvy bez boje. Někteří představitelé armády kritizovali neúnosně krátký termín přesunu, který nedává prostor pro jeho organizační a technické zabezpečení, a jiní měli tendenci považovat odchod za velkorysé gesto sovětské strany a pokládali naši snahu o uplatňování plných nároků na odškodnění za jakousi nevděčnost.

Avšak ti, kdo byli za odsun přímo odpovědní, zejména vrchní velitel střední skupiny sovětských vojsk generál Vorobjov a tehdejší sovětský velvyslanec Boris Pankin, souhlasili s politicky realistickými přístupy Michaila Gorbačova a ministra zahraničních věcí Eduarda Ševardnadzeho.

 

• Hlavním druhem přepravy sovětských vojsk byla železniční doprava.
• Celkově bylo využito 20 265 železničních vozů v 825 transportech.
• 11 088 železničních vozů bylo přepraveno v dílčích transportech pravidelnými nákladními vlaky. K zabezpečení odchodu sovětských vojsk byla využívána i pravidelná železniční doprava z Československa do Sovětského svazu.
• V rámci silniční přepravy bylo přesunuto v 1709 vozidel v 27 kolonách.
• Letecká přeprava zahrnovala celkem 15 přeletů organických útvarů letectva a taktéž přepravu osob, převážně rodinných příslušníků velení sovětských vojsk.

 

Celkem bylo odsunuto:

• 925 transportů, 73 500 vojáků, 39 000 rodinných příslušníků,
• 1220 tanků, 2500 bojových vozidel pěchoty, 105 letadel, 175 vrtulníků a
• 95 000 tun munice.

Více článků k tématu česko-ruských vztahů a současného ruského vlivu na Českou republiku najdete v FAKTECH.

08.06.2016

Podívejte se, kde všude bude letošní kampaň.

 

Pro letošní kampaň jsme oslovili řadu kulturních institucí v regionech a během června tak na téměř 200 místech po celé České republice budou vylepené plakáty letošního ročníku, k rozebrání budou noviny Agenti zůstávají s články českých novinářů mapující současný vliv Ruska v České republice nebo pohledy s popisem toho, jak myšlenku kampaně můžete sdílet ve svém okolí i vy.

Podívejte se do mapy, kde všude nás letos můžete potkat.