18.07.2016

Letošní kampaň sice už skončila nicméně na výstavu nebo na film můžete zajít i v létě.

 

Pokud jste z Prahy, tak až do konce července se můžete stavit v Unijazzu na výstavu Konec přátelské pomoci nebo 24. srpna zajít do Domu čtení na projekci filmu Svět podle Russia Today. Tento film i druhý z našich nabízených, tedy Velký plán, pak bude promítán i 22. srpna v Rožnově pod Radhoštěm v kině Panorama nebo 28. září v olomoucké Křižovatce.

Podívejte se na podrobnosti do Přehledu akcí.

29.06.2016

Podívejte se na fotky z výstavy a projekce.

 

Přes víkend byla výstava na United islands, v neděli se přesunula na Šesťák na Vítězné náměstí a na Stalina na Letnou. A v pondělí jsme k tomu ještě promítali dokument Svět podle Russia Today. Více fotek najdete ve fotogalerii.

 

 

 

27.06.2016

Současná podoba proruské mediální manipulace v České republice

 

Události na Ukrajině (od počátku protivládních protestů koncem listopadu 2013 až do dnešního stavu „polozmrazené“ války na východě země) zaskočily nejen „laickou“ veřejnost a politiky, ale i zkušené pozorovatele postsovětského prostoru. Kdyby někdo z expertů na sklonku roku 2013 předpovídal, že za pár měsíců ruská Černomořská flotila anektuje Krym a z Moskvy podporovaní a z Ruska pocházející ozbrojenci zahájí válku na Donbasu, zřejmě by ho nikdo nebral vážně. Ceny ropy byly na vrcholu, popularita ruského prezidenta vysoká, vztahy se Západem sice nevypadaly ideálně, ale bylo veřejným tajemstvím, že celá kremelská elita tráví dovolenou v Evropě a její děti studují na Západě.

V konfliktu hrála zásadní roli ruská propagandistická mašinérie, počínaje vysíláním ruské televize, která ukrajinské protivládní protesty vždy vykreslovala jako povstání neonacistů pod vedením CIA, a konče ještě daleko divočejšími spikleneckými teoriemi šířenými po sociálních sítích. Při pohledu na tuto až brutální kampaň se představitelé mnoha dalších států chtě nechtě museli zamýšlet nad tím, zda by se i jejich země mohly stát terčem podobného útoku. Týká se to především států s podstatnou ruskou menšinou, ale ani Česká republika není mimo nebezpečí.

 

Briefingy v Kremlu

Propaganda je velmi široký pojem, pro účely tohoto článku zúžím výklad na dvě charakteristiky. Za prvé: jde o systematickou vědomou manipulaci s fakty a o zveřejňování informací bez další reflexe, bez oprav tvrzení, která se prokáží jako nepravdivá. Nejde tedy o chyby jednotlivých novinářů, ale o dlouhodobý úmysl. Za druhé: předpokladem státní propagandy je jasná koordinace mezi masmédii a důležitými státními institucemi, jinými slovy, žurnalisté nejsou nezávislí, podléhají zájmům státu. Obě tyto charakteristiky platí pro všechna velká ruská státní masmédia, jejichž vedoucí pracovníci chodí každý týden na briefingy do Kremlu, aby věděli, jak ty či ony události interpretovat.

Pro působení navenek si Kreml zřídil agenturu Rossija Segodňja, pod niž spadá tisková agentura RIA Novosti, satelitní televizní stanice RT (dříve Russia Today) a agentura Sputnik. Ta vznikla na základě cizojazyčného vysílání radia Hlas Ruska. Zastřešující agenturu vede Dmitrij Kiseljov, původně televizní moderátor, který se proslavil mimo jiné výrokem o potřebě spalování srdcí gayů, aby nemohla být použita pro transplantace. Kiseljov byl jedním z hlavních šiřitelů ruské propagandy, včetně prokázaných lží o údajně ukřižovaném chlapečkovi na Donbasu nebo o ukrajinské stíhačce, která měla sestřelit malajsijský Boeing MH17 nad východní Ukrajinou.

Tato propagandistická média fungují na jiném základě, než bylo obvyklé v době Sovětského svazu. Tehdy se Kreml v mnoha případech snažil přesvědčit svět o pravdě své ideologie – nyní ruským vládcům stačí, že je informační prostor zahlcován nejrůznějšími teoriemi, včetně těch spikleneckých. Není to úplně nová praxe (vzpomeňme teorii o vzniku AIDS v laboratořích CIA z poloviny osmdesátých let), nicméně nynější technologie jí dávají podstatně větší dosah.

Dobrým příkladem je případ sestřelení Boeingu malajsijských aerolinií nad Donbasem. Dodnes existují dvě oficiální ruské verze: Vyšetřovací výbor (něco jako americká FBI) stále tvrdí, že letoun sestřelila ukrajinská stíhačka; státní koncern Almaz Antej, výrobce protiletecké rakety Buk, zase tvrdí, že letadlo skutečně zasáhla jeho střela, ale vypálily ji ukrajinské jednotky. Kromě toho se v ruských médiích objevovaly teorie, že lidé v Boeingu byli v době pádu letadla už mrtví nebo že stroj vybuchl kvůli náloži v kufříku s miliony dolarů, určenými k financování tajných operací. Co je výsledkem podobného proudu dezinformací? Běžný člověk si často řekne, že pravdu se stejně nikdy nedozví. A takový výsledek Kremlu stačí.

 

Sestra Marie Theresa a Aeronet.cz

Jediným propagandistickým ruským médiem v českém jazyce je webový server Sputnik, jehož redakce sídlí v Moskvě. Většinou se opírá o pracovníky bývalého Hlasu Ruska, značnou část článků tvoří překlady z anglické verze Sputniku nebo z webových stránek RT. Nejzajímavější jsou přehledy tisku: například pod titulkem „78 procent Čechů považuje Vladimira Putina za nejlepšího světového politika“ se třeba skrývá zpráva o výsledku hlasování na stránkách jakéhosi obskurního spikleneckého webu. Takové šíření dezinformací není nové ani nezvyklé, anglojazyčná verze RT zase s oblibou cituje zprávy převzaté ze serveru whatdoesitmean.com. O „důvěryhodnosti“ serveru vypovídá už fakt, že jej obhospodařuje a zprávy na něj píše neznámý člověk, který o sobě tvrdí, že je sestra Marie Theresa, třiasedmdesátá představená řádu Sorcha Faal, která se zabývá krom jiného „esoterickými strukturami DNA“. 

Roli ruské státní propagandy v České republice ochotně suplují různé místní servery. Některé fungují dlouhá léta (ac24.cz, NWOO.org, Zvedavec.org), jiné se objevily až po vypuknutí ukrajinské krize. Typickým příkladem je Aeronet.cz, který byl původně serverem pro milovníky letectví, potom se kolem něj shromažďovali lidé z hackerské a warez komunity, nicméně na jaře 2014 se začal věnovat událostem na Ukrajině výhradně z pozice Moskvy. Příspěvky na Aeronetu jsou signované přezdívkami, šéfredaktor se podepisuje jako Ředitel kolotoče. Server je registrován na krycí firmu v Nizozemí, další stopy vedou k petrohradskému poskytovateli hostingu.

Tyto servery nešíří pouze proruskou propagandu. Jsou součástí fenoménu zvaného independent media, který se zrodil ve Spojených státech. Díky rozvoji internetu si nejrůznější lidé s vyšší či nižší mírou příčetnosti vytvořili vlastní webové stránky a začali se vymezovat vůči mainstreamovým médiím. Stejnou cestou jdou i české „proruské“ servery: zajímavé je pro ně takřka vše, co se vymyká hlavnímu informačnímu proudu. Počátkem roku 2014 označovaly novou ukrajinskou vládu důsledně coby kyjevskou juntu a současně se na jejich stránkách objevovaly filmy o tom, že USA zatajují informace ohledně existence mimozemšťanů nebo o vzniku viru Ebola v tajných laboratořích americké tajné služby. Informace přebírají z ruských médií a z ruských spikleneckých webů, i když v poslední době není jednoduché od sebe tyto zdroje odlišit. Neznamená to, že všechny české „proruské“ servery jsou financovány z Kremlu: v některých případech tomu tak je, ale mohou být vytvářeny i z přesvědčení, jindy na nich někdo vydělává (čím šílenější titulek, tím víc kliků, a tudíž i reklamy), v dalších případech je vydavatel napojen na Rusko kvůli obchodním zájmům a investuje do propagandy vlastní prostředky s tím, že se mu to jednou zúročí.

 

Vykročení mimo „spiklenecké ghetto“

Před pár lety by tyto servery nepředstavovaly zásadní hrozbu. Při současném rozmachu sociálních sítí se však jejich propaganda dostává i mimo „ghetto“ spikleneckých teoretiků, protože ji rozšiřuje široká skupina nespokojenců, od krajní levice po krajní pravici. Patří do ní antiamerikanisté, kteří protestují proti globální dominanci USA, katoličtí fundamentalisté, jimž imponuje Putinovo zdůrazňování tradičních rodinných hodnot, její součástí jsou nostalgici, jimž se stýská po časech komunistické vlády, ale také novodobí „bojovníci“ proti islámu či neméně urputní kritici „bruselského diktátu“. Ve výsledku tedy kremelské dezinformace zasahují mnohem víc lidí, než by se mohlo zdát.

Vliv této propagandy je vidět i na diskusích pod články seriózních médií: prakticky všechny české zpravodajské servery zaznamenaly výrazný nárůst kritických komentářů pod texty o Ukrajině. Je známo, že v Rusku existují firmy (říká se jim trollí továrny), platící stovkám lidí právě za to, že píší propagandu do diskusí, a to jak v Rusku, tak do anglojazyčných masmédií. Také v Česku se objevily zprávy, že kdosi nabízel ruskojazyčným studentům v Praze, aby za pár stovek psali podobné komentáře. Velká většina lidí však nejspíš do diskusí přispívá z přesvědčení, nikoli za peníze – propaganda byla v jejich případě úspěšná.

Další problém je, že zmíněné dezinformace sdílí určitá část politiků. Nejde jen o marginální postavy typu Jiřího Vyvadila, který má facebookovou stránku Přátelé Ruska v České republice: jsou to lidé od ODS po sociální demokraty až po mluvčího prezidenta republiky. Pokud jsou tázáni na důvod sdílení zjevných a prokázaných výmyslů, jejich klasická odpověď zní, že nemohou prověřovat úplně všechno a že lidé si přece utvoří vlastní názor. Jenže velká část lidí nesleduje účet politika kvůli tomu, aby zkoumala okolnosti sestřelení letounu nad Donbasem, nýbrž kvůli celé řadě témat, a hlavně kvůli jeho činnosti doma a v příslušném volebním okrsku. Navíc existuje jakási přirozená základní důvěra: politik, natož prezidentův mluvčí, přece nemůže jen tak říkat a sdílet úplný nesmysl. Nic dalšího si tedy nejspíš zjišťovat nebudou, propagandistická zpráva jim utkví v hlavě a už v ní zůstane jako respektovatelná verze události.

Existuje tedy ruská propaganda v České republice? Pokud bychom se měli soustředit na ruská státní média, pak musíme říct, že v minimální míře. Sputnik vydává jen málo vlastních zpráv a většina z nich je neutrální, ruská ambasáda se svým absurdně velkým množstvím diplomatů je ve veřejné diskusi neviditelná a zdá se, že jí stačí mediální pokrytí v Haló Novinách, eventuálně v Parlamentních listech, kde lze publikovat cokoli. Jenže Kreml v ČR vlastní propagandistickou mašinérii v podstatě nepotřebuje, protože její práci vykonávají nejrůznější weby s rozličnou motivací.  Dosah jejich působení zatím není třeba přeceňovat, mj. proto, že značná část čtenářů není ochotna věřit bláznivým spikleneckým teoriím, které proruskou propagandu provázejí. Jenže pokud se čtenáři, a zvláště mladí lidé, nebudou průběžně dozvídat, jaké jsou základní praktiky manipulací v masmédiích včetně sociálních sítí a jak jim čelit, může být situace podstatně nebezpečnější.

Ondřej Soukup

 

Další články k tématu ruského vlivu na Českou republiku najdete v INFORMAČNÍM BULLETINU.

 

25.06.2016

K působení ruských tajných služeb v České republice

 

V předvečer svátku práce roku 2016 udělil Vladimir Putin titul Hrdina práce Ruské federace Josifu Kobzonovi, někdejšímu populárnímu zpěvákovi vlasteneckých písní a nyní poslanci Státní dumy. A také zřejmě dlouholetému spolupracovníkovi tamních tajných služeb, miliardáři a zakladateli Společnosti 21. století, kterou FBI pokládala v minulých dvou desetiletích za jedno z nejvlivnějších zločineckých uskupení v Rusku. Dlouhá léta Kobzon pravidelně navštěvoval Karlovy Vary. Podle všeho tam nejezdil jen odpočívat.

Počínání pana Kobzona představuje typickou ukázku aktivit ruských tajných služeb v České republice po roce 1989. Jejich agenti u nás vytvořili prostředí, v němž se jen těžko určuje, kudy vede hranice mezi vyzvědačstvím, organizovaným zločinem, byznysem a politikou. Ani česká Bezpečnostní informační služba (BIS) a specializované policejní útvary, které v posledním čtvrtstoletí monitorují ambasádu Ruské federace a sledují podezřelé aktivity ruských zločinců a obchodníků, k nimž Kobzon patřil, nedovedou často rozlišit, kdo je špion a kdo „civil“.

 

Trochu jiní investoři

Sovětské – a poté ruské – tajné služby se v podstatě od chvíle rozpadu sovětského impéria snaží o destabilizaci střední Evropy. Vývoz organizovaného zločinu a průnik ruských obchodníků na český trh se staly vítaným prostředkem. Ruští podnikatelé sice nezískali největší firmy, o něž měli třeba v druhé půli devadesátých let zájem (jako Unipetrol nebo Transgas), avšak založili v Česku mnoho společností, které investují do nemovitostí, dopravy, pozemků, infrastruktury nebo energetiky. Patří k nim například firma Vemex s majetkovou účastí Gazpromu, jež se na přelomu tisíciletí stala druhým největším dovozcem plynu do České republiky. Dostupné archivy a osobní svědectví ukazují, že klíčové ruské firmy jako Gazprom jsou nejen pod dohledem, nýbrž že se tajné služby přímo podílejí na jejich řízení.   

V Česku dnes fungují tisíce obchodních společností s ruskými majiteli, počty nelze z řady důvodů určit přesně, podle analýz týdeníku Respekt je jich kolem dvaceti tisíc. Tedy dvakrát víc než společností s německými majiteli – a přibližně desetkrát víc než s majiteli z USA. Ani BIS a další české speciální útvary dnes nemohou s jistotou říct, jak velká část ruského kapitálu, který těmito společnostmi protéká, je usměrňována zájmy Kremlu.

Podle výročních zpráv BIS, ale třeba i podle vyjádření americké CIA, Rusové dodnes považují Českou republiku za prostor, na který mají z historického i politického hlediska právo. Tak jako tomu bylo před pádem vlády KSČ. V létě 1990 odjelo ze země posledních šest ruských špionů, kteří za komunismu v roli údajných poradců vykonávali dohled nad tuzemskými bezpečnostními složkami. Od té doby jsme se pro Rusko stali „normální“ zemí špionážního zájmu. Nenormální je však velký počet agentů Moskvy u nás. Ruská ambasáda v Praze má skoro dvě stovky zaměstnanců, tedy třikrát víc než například v mnohem větším Polsku. Odhaduje se, že na našem území operuje na šedesát „oficiálních“ ruských špionů (tj. pracovníků rozvědky), část z nich jsou právě zaměstnanci ambasády. Plus několik desítek dalších kremelských agentů, kteří byli vysláni do ČR jako obchodníci nebo jako spojky ruských mafií. BIS má podezření, že jako informátoři tajných služeb pracují také stovky ruských občanů, kteří tu žijí a podnikají.

 

U Lužkova ve Varech

Vraťme se teď k Josifu Kobzonovi. Roku 2004 přijel do Karlových Varů a dva měsíce se zdržel v domě, který patřil moskevskému starostovi Juriji Lužkovovi. Podle informací ze zdrojů BIS i policie se sledovaný Kobzon během té doby sešel s Rusy podezřelými v Česku z praní špinavých peněz, se čtyřmi českými podnikateli a také s několika zaměstnanci ambasády, z nichž dva byli považováni za představitele tajných služeb. Podle neoficiálního názoru českých úřadů Kobzon tehdy vyjednával nákup nemovitostí v ČR (především v Praze a okolí) a také jednal o možném vstupu ruského kapitálu do Českých drah, přesněji řečeno o privatizaci jejich části.

Každý rok ve své výroční zprávě opakuje BIS totéž: Rusko usiluje o získávání vlivu v tuzemské energetice a infrastruktuře, zajímá se zejména o železniční přepravu, telekomunikace nebo o informační technologie. Před osmi lety, kdy se v Česku znovu rozběhla debata o dostavbě Temelína, skoupily podle tajných služeb ruské firmy pozemky, po nichž dle předpokladů měly vést nové dráty transportující elektřinu.

Je také zřejmé (ačkoli o tom nemáme žádný přímý důkaz jako například odposlech), že se ruské tajné služby snaží získat vliv nad tuzemskými politiky. Poslední dva čeští prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman jdou ve svých vyjádřeních „na ruku“ Moskvě, v jejímž zájmu je například destabilizace Evropské unie. Nutně to samozřejmě neznamená, že jsou agenti Kremlu, nicméně ovlivňují je lidé, u nichž je důvod k obavám, že by mohli být na ruskou špionáž napojeni. Třeba britské a americké tajné služby považují za současné největší riziko na území ČR tajemnou roli Martina Nejedlého – muže, který má za sebou desetiletý a ne zcela zmapovaný pobyt v Rusku, disponuje kontakty na řadu vlivných ruských politiků a dnes je hlavním poradcem Miloše Zemana.

 

V Čechách to jde nejsnáz

Rusové jsou podle informací od zpravodajců NATO přesvědčeni, že čeští občané, kteří v podstatě bez odporu strpěli v sedmdesátých a osmdesátých letech sovětskou vojenskou okupaci, jsou k Moskvě daleko vstřícnější než Poláci nebo Maďaři. Soudí tedy, že mají velkou šanci Českou republiku ovládnout, a proto sem soustředí hlavní středoevropskou špionážní pozornost. Podle BIS je to jeden z důvodů, proč k nám míří řada ruských investic, v podstatě řízených ruskými tajnými službami, proč je tu podstatně víc ruských pravoslavných duchovních než v okolních zemích, proč je tu víc proruských propagandistických webů než ve všech okolních zemích dohromady.

Moskva dnes proti České republice používá metody tzv. hybridní války, v níž nejsou nejdůležitější klasické zbraně a armády. Území je v ní dobýváno jinými prostředky: ekonomickým tlakem a destabilizací, propagandou zpochybňující tradiční hodnoty a orientaci společnosti a také masivní korupcí, která často nemá podobu přímého finančního úplatku, ale spíš příslibu větší a větší moci – zhruba takové, jakou měli před rokem 1989 tuzemští komunističtí pohlaváři. Málokdo tu v tomto směru odvedl větší práci než Putinem čerstvě vyznamenaný Josif Kobzon.

 

Jaroslav Spurný

 

Další články k tématu ruského vlivu na Českou republiku najdete v INFORMAČNÍM BULLETINU.